2210 Putování Afrikou II, díl 2. - Přes Solné pláně k Viktoriiným vodopádům

První část naší 2.mise v Africe, navštívit deltu Okavango v Botswaně, byla úspěšně naplněna a nás čekala další fáze naší cesty, přejet solné pláně, jejichž součástí jsou národní parky Makgadikgadi Pans a Nxai Pan a po překonání Botswansko-Zimbabwské hranice dojet až k Viktoriiným vodopádům, které patří k největším vodopádům na světě.

Po přenocování v příjemném kempu v blízkosti řeky Boteti zjišťujeme od majitelky kempu, že přívoz přes řeku nefunguje, protože je málo vody a na druhou stranu se dá v pohodě přebrodit. POchybovat začínáme v okamžiku, kdy se nám voda hrne přes přední víko motoru a tříští se na předním okně. Je to neuvěřitelné, ale i tento brod naše Toyoty zvládly a my vjíždíme přes Kumaga Gate do národního parku Makgadikgadi Pans.

Jízda divokou přírodou podél řeky Boteti je fascinující. Všude se pasou a pijí sloni, pakoni, zebry, antilopy, … Něco neuvěřitelného. Zajímavým zážitkem je sledování supů, jak dokonávají zkázu mrtvé zebry. Vše je jak ve zpomaleném filmu. Zvířata se v 35 stupňovém vedru pohybují jen velmi pomalu a naše projíždějící auta jim vadí jen nepatrně. Máme dostatek času vše detailně fotit a užívat si této pohádkové scenérie. 

V národním parku Nxai Pan se zajíždíme podívat přes jednu ze solných plání ke známé atrakci, což jsou Bainéské baobaby. Skládají se ze skupiny sedmi velkých baobabů na okraji Kudiakamské pánve. Stromy jsou staré asi 1000 let a vysoké přes 20 metrů. Objevitel a malíř Thomas Baines namaloval stromy v roce 1862 a učinil je tak známými a stromy byly pojmenovány právě po něm. Jak stromy rostou extrémně pomalu, obvod kmene se zvětšuje o 1 mm za rok, obrázky a fotografie dneška zobrazují prakticky stejnou scénu jako před 100 lety. A například slavný IMAX film 'Roar: Lions of the Kalahari' byl natočen právě v národním parku Nxai Pan. 

Přejezd solných plání na konci období sucha je relativně jednoduchý. Buď jedete v hlubokém písku nebo po tvrdé solné krustě. Voda žádná. Jen občas u některé z napáječek se mačká větší množství zvířat. To se mění v období dešťů, kdy přes tyto pláně, které se stávají vydatnou pastvou pro zvěř migrují ohromná stáda. 

Velkou atrakcí pro nás je překonání Botswansko-Zimbabwské hranice. Těsně před ní, kdy nás čeká pár kilometrů asfaltu a my si užíváme, že můžeme u našich aut vyzkoušet i 5. převodový stupeň, najednou z křoví vybíhá uniformovaný černoch, který se snaží nasadit si policajtskou čepici a nebojácně nám vbíhá pod kola s cílem zastavit nás. Normálně těmto pochybným individuím, kteří mají občas tendenci si nás stopnout, abychom je svezli, nestavíme, ale v tomto případě jsme udělali výjimku. A on to opravdu policajt a že jsme jeli rychle. Čekali jsme, že si řekne o úplatek a pojedeme dál, ale dokonce nám ukázal radar a na něm nějaká čísla. Nehádali jsme se a nakonec jsme si za příjemné diskuse odvezli vypsanou blokovou pokutu ve výši asi našich 2000 Kč.

Hranice byl úplně jiný zážitek. Silnice skoro žádná. Dojeli jsme k závoře, u které byla velká budova a úplně mrtvo. Za chvíli se objeví uniformovaný borec a co prý chceme. Docela byl překvapen, když jsme mu řekli, že na druhou stranu. Později jsme se dozvěděli, že přes přechod přejede maximálně jedno auto za den. Nicméně celé martyrium teprve začalo. Napřed jsme museli zaplatit za to, že můžeme zaplatit za víza. O.K. byl to jen malý úplatek ve výši 10 USD, ale přeci jen na to z EU nejsme již úplně zvyklí. Pak jsme se postupně v jedné místnosti přesouvali mezi 3 úředníky a pořád vypisovali nějaké papíry a pořád platili nějaké poplatky. Zkrátím to. Trvalo to přes 2 hodiny a stálo to docela raketu. Ale nakonec jsme mohli pokračovat směr Viktoriiny vodopády.

U vodopádů se po delší době setkáváme s větším množstvím zahraničních turistů. Je zřejmé, že v blízkosti funguje mezinárodní letiště a je zde velké množství resortů. Vlastní vodopády jsou národním parkem a vstup je docela mastný. Nicméně dojem je velkolepý. Přesto že v této době teče relativně málo vody, vodní závoj táhnoucí se stovky metrů je impozantní. V porovnání s Niagarskými vodopády musím konstatovat, že jsou fakt větší. A v okolí je nádherný deštný prales.

Druhý cíl naší expedice splněn. Dojeli jsme až k vodopádům a viděli je na vlastní oči. Pecka. Opět spousta fotek a můžeme se vydat na další část naší expedice s cílem naplnit další milník - navštívit Křováky v poušti Kalahari. A o tom příště.