Nežertujte před svými puberťáky o jejich váze

Pravidlo číslo jedna: nemocný člověk s anorexií či bulimií neví, že má problém. Toho si musí všimnout jeho okolí. V případě dospívajících dívek by to mělo být na rodičích, protože kamarádi si všimnout nemusí, nebo dokonce anorektičku či anorektika v jejich chování podporují. Případně mladí lidé v okolí postiženého nedokážou situaci správně vyhodnotit.

Rozhodně pak nemohou rodiče čekat, že jejich dítě, které trápí bulimie či anorexie, přijde k rozumu samo, či že se tak stane brzo.

Jedna hloupá poznámka, několik let trápení

Přitom jde především o psychický problém. A ten se musí řešit. Je proto dobré uvědomit si, co podobné problémy vůbec spouští. Bývá toho víc najednou, ale velkou roli mohou hrát i zdánlivě banální poznámky, které zaznívají právě v rodině.

Některá dívka nad nimi mávne rukou, jiná si je připustí příliš a mohou spolu s její zvýšenou citlivostí a nízkým sebevědomím rozjet řetězovou reakci. Jak takové věty vypadají? Vlastně docela nevinně, spíš jako takové nezávazné řeči. Ty ses během víkendu doma nějak spravila, ne? Hele, ty začínáš mít zadek jak babička z Ostravy. No jo, už z tebe bude ženská, kulatí se ti boky. Ty máš tváře jako broskvičky. Radši už si nepřidávej, nechceš mít břicho jako táta, ne? 

To bylo jen pár příkladů pro vaši představu. Jsou to vlastně taková rýpnutí, ani ne moc vtipná. Jenže zkuste se vžít do myšlení patnáctileté dívky, která den co den v koupelně se zděšením pozoruje svou skutečně se měnící postavu. Je to v pořádku, je to projev pohlavního zrání. Přidejte k tomu matku, která u snídaně i u večeře mluví o dietách a časopisy plné nepřirozeně štíhlých modelek.

Mám o tebe strach

Co dělat, když se objeví podezření na anorexii či bulimii? Pokud rodiče připustí, že se jejich dospívající dítě nesnaží jen hubnout, ale že má skutečný problém, měli by mu vyjádřit podporu. Ne mu cokoli vyčítat, křičet a vyhrožovat tresty.

Znamená to nabídnout pomoc, projevit zájem, neodsuzovat a nevysmívat se. Musíme počítat s tím, že se dotyčný bude bránit, tvrdit, že je vše v pořádku, že se nic neděje. Klidně vyjádřete své pocity, svůj strach o něj, mluvte za sebe: „Všimla jsem si, že… a mám o tebe strach. Kdybych ti mohla nějak pomoci, můžeš se na mě obrátit“ nebo „Ráda bych ti pomohla, ale nevím jak, co bys potřeboval?“

Zkuste se vyhnout úvahám na téma, že není v pořádku. To by jen podpořilo jeho dojem a úsilí napravit to třeba tím, že bude jíst ještě méně. V další fázi byste měli rozhodně vyhledat odbornou pomoc. Poruchy příjmu potravy se netýkají jen puberťáků. Mohou jimi trpět i dospělí lidé a bohužel, v ordinacích se lékaři setkávají i s dětmi desetiletými, nebo dokonce mladšími.

Svět zdraví